Můj život s knírem
autor článku Lukáš Kašpar MFdnes Víkend
Móda pánských knírů se prý vrací. Že by se vrátila jejich zlatá éra, kterou zažily v sedmdesátých letech? Uvidíme. Knír jsem si nechal narůst a vyrazil jsem s ním DO SPOLEČNOSTI. A byl jsem divný. Pánové, žádný comeback se nekoná!
V kinech ve filmu Machete řádí nositel velemachistického kníru Danny Trejo a při natáčení krváku Hanebný pancharti si nechal narůst knír i Brad Pitt. A jal se ho šířit po Hollywoodu.
„Knír je neprávem opomíjený. Doby, kdy ho nosili jen homosexuálové, jsou dávno pryč. Dobře udržovaný knírek promění i nejtuctovější tvář v zajímavého člověka, za kterým se každá ženská otočí,“ vysvětloval. Jeho partnerka Angelina Jolie byla opačného názoru. Dnes je Pitt opět bezvousý. Možná se opravdu začíná blýskat na lepší časy. A už nejen v Iráku, kde na muže bez kníru skoro nenarazíte. Rozhodl jsem se tedy přispět k jeho rehabilitaci. Vždyť ho měli Einstein i Nietzsche. A po vzoru sportovních či hudebních idolů nosí naši otcové kníry dodnes. Například můj táta - knír měl dávno před mým narozením a nikdy jsem ho bez něj neviděl. A ani nechci. Ale že bych ho měl mít já?
Původně jsem si chtěl nechat den dva knír jen z legrace (samotný, kombinace s bradkou neplatí) a bavit se reakcemi známých. Nakonec mě v rámci reportáže zdobil tři týdny. O děsivých důsledcích toho nápadu jsem přemýšlel už před započetím pokusu, kdy jsem se neholil. A chtělo se mi do jeho realizace čím dál méně.
„Hlavně si pořiď na noc klapku, aby se ti nemuchlal,“ radí mi osmnáctiletá kamarádka Anka, která dostala záchvat smíchu, když jsem se jí se svým plánem svěřil. „Dovezeš mě s knírem na stužkovák? Představím tě spolužačkám jako svého přítele. A bacha na flórku a na nudlovou polívku,“ děsí mě a moje sebevědomí klesá. Prý ale děsně omládnu, až TO dám pryč. „Ale já TO pryč nedám,“ děsím zase já ji. Zdá se, že ze mne bude solidní atrakce.
Vypadat jako Freddie Konečně přišel den K. Den kníru, kdy se zbavím vousu vyjma porostu pod nosem. Budu vypadat jako mafiánský boss, nebo jako machistický kovboj?
No a vypadám… divně. Není to sice žádný pěstěný mrož, ale ani náhodou se nedá mluvit o decentní lince. Knír prý dodává na důležitosti. Nevím. Ten chlápek, který na mě zírá ze zrcadla, by měl poslouchat country, nosit džísku a kožený klobouk.
Jak s tímhle vyrazím mezi lidi? Můžu se zeptat školáka, kolik je hodin? Balit holky? Chodit ve třiceti po ulici s knírem mi přijde horší než si navléci mnišskou kutnu a vyrazit na diskotéku. Jako první odnese můj nový outfit kamarádka Pavla. Zazvoní, a když jí otevřu, dělá, jako by nic. Evidentně neví, kam se koukat. Po chvíli napětí jí vysvětlím svou teorii o diskriminaci mladé generace kníratých.
„Když mi otevřel Freddie Mercury, ztratila jsem řeč. Nevěděla jsem, co si myslet. Co kdybys to myslel vážně!“ říká Pavla.
„Tak to je krutopřísnej knír! Jak dlouho ho budeš mít?“ ptá se mě kamarád. Když přiznám, že tři neděle, odpoví: „Tak to si tři týdny ani neškrtneš.“ Tahle pravda bolí a odkrývá, v čem knír selhává. Čekáte, že se stanete králem večírků, ale v hospodě jste jednoduše za kolíka. Ne že bych normálně balil holky na baru, ale knír mě zcela paralyzoval. Neoslnil jsem skoro nikoho, většinou jako bych neexistoval či vyzařoval potenciální nebezpečí. Prostě ultradivnej typ, jak jsem zaslechl: „Hmm, ty budeš asi drsňák.“
„Jistě, hlavně pod nosem. Něco se ti na mým kníru nezdá?“ „Ne, pěknej.“ „Takže máš teď čas?“ „Promiň, strejdo, už musím.“ Osamělost muže s knírem Mám chuť zůstávat doma nebo vycházet jen s rouškou a v černých brýlích. Knír prostě neschováte, neodložíte ho jen tak na chvíli. Všude mám potřebu každému vysvětlit, že ten mrož pod nosem je recese nebo sázka.
A lidé se dívají. Ale jen když si myslí, že se nedívám já. Jinak hned nahodí skelný pohled. Bezostyšně na mě zírají cizinci a mladí kluci. Smějí se víc, než jsem čekal, ale nikdo mi sám od sebe nic neřekne. Já bych ostatně taky knír u vrstevníků taktně přešel mlčením. Teď si všímám lidí s knírem a mumlám si pod vousy: „Na toho nemáš, to jsou roky práce. Podívej, jak ho má hustýho.“
Můj vědecký zájem se upíná na mladší ročníky, ale najít někoho takového, je na dlouhé lokte. Do tramvaje nastupuje mladík v klobouku s brýlemi. S knírem vypadá na pětatřicet, je mu minimálně o deset méně. Když ho přepadnu a snažím se zjistit jeho filozofii ohledně podnosní ozdoby, patrně ho znejistí můj vlastní knír a kvapem vystoupí.
„Když máte ke kníru bradku, tak je to v pořádku. Sexy je dnes strniště, se samotnými kníry se vůbec nesetkávám. Knír je out. Chlapa dělá starším,“ vysvětluje mi stylistka Tatiana Sladíková. „Reakce okolí je pochopitelná. Jste prostě generace, ke které knír nepatří. Má ho možná pár recesistů a sem tam nějaká výjimka, někomu ale sedne, cítí se fajn a neřeší to.“
Například na seriózní právnické fakultě jsem za půl dne uzřel pouze mladíka s vizáží Olivera Hardyho a decentním knírkem. Víc mu evidentně nenarostl. Starší muži však zvyšují průměr, spočítal jsem, že osobou s „čistým“ knírem je přibližně každá patnáctá, kterou potkám. To už dá dohromady statisíce obyvatel Česka. Ovšem bytí s knírem v mém věku, to je téměř zcela osamělá pouť. Zkouším proto přimět kamarády, s nimiž se chystám na vandr, aby se solidárně přidali. „Bylo by to hezké: tři mládenci s knírkem jdoucí krajinou. Co, jdeme do toho?“ souhlasí první. „Ahoj duos moustachos! Já si vousy na bradě holit nehodlám, to by se manželka fakt nasr... “ odpoví druhý. Mám zřejmě štěstí, že jsem momentálně single. U nositele kníru zní lépe starý mládenec. Nejsem útlocitný, ale o sexuálním životě, do něhož se plete šimrající knír, se mi ani nechce uvažovat. Stačí zažít, jak se dívky brání kamarádskému polibku od mrože, přestože upozorňuji, že jsem ho zbytků jídla zbavil. I po několika dnech chodím po ulici rudý jako rak. A to je Praha anonymní. Když pak v rodném Kolíně kamarádkám prozradím tajemství kníru předem, je to v pohodě. Když přepadnu cizí, jako bych na ně odněkud vybafnul. Buď prchají, nebo mě sveřepě ignorují. Bude aspoň tahle milosrdná? říkám si, ale dozvídám se:
„No to je moc, tohle!“ „Mužný? Ne, ale úchylný určitě. Hlavně s tím nepostávej nikde před školou!“ „Ohol to, prosim tě. Ne? Tak se aspoň koukej jinam, když se mnou mluvíš.“ Slizoun, frajer, hochštapler?
Postupně však na knír začínám zapomínat. Občas se sice leknu, když projdu kolem zrcadla, ale sem tam si ho dokonce zálibně prohlížím. Je koncentrátem vaší osobnosti, záležitostí identity. To není, jako když si jen obarvíte vlasy nebo si oholíte hlavu. Tohle je víc.
A poznám to naplno v kolínské hospodě, když se mě jakýsi štamgast optá: „Tak kdy zejtra začínáte?“ Nechápu. Teprve později zjistím, že ve městě byl cirkus.
Nejprve nosím po vzoru gaučů podlouhlého mrože, poté přejdu na kratší, zato koncentrovanější typ Rosák, který nakonec zkrátím až na maličký knírek a la Chaplin. Ten se zve i Adolf a má jednoznačné politické konotace. V jeho případě na se mě dívají udiveně či znechuceně všichni.
O úpravě se radím s holičem. První typ mi leze do pusy a vypořádat se s rýmou také není legrace. „Knír je známkou toho, že je člověk seriózní. Chlapi si vousy vždy nějak upravovali. Společensky porost obličeje často odlišoval, ke které vrstvě patříte. Panstvo dávalo najevo, že má na to zajít si k holiči,“ vysvětluje mi při holení Tomáš Kožíšek, který pracuje klasicky s břitvou. Uklidňuje mě, že druhý typ kníru už bude příjemnější.
Jenže teorie o seriózním kníru vezmou zasvé hned v metru. Několik teenagerů mi dá záchvatem smíchu najevo, že takhle to prostě nejde. „Předtím jsi vypadal trochu jako rocker, teď jen jako slizoun. Nenápadnej pán, co je na chlapečky,“ říká kolega a uslyším to ještě mnohokrát.
Knír navíc každému asociuje něco jiného. Strýc Harryho Pottera Vernon má velký knír coby symbol maloměšťáctví. A jako znak mužnosti ho nosí řada amerických filmových policajtů. „Lidé si je spojují s některými profesemi, jako jsou policisté, opraváři motorek, pornoherci, instalatéři a kováři,“ naráží na stereotypy Aaron Perlut, předseda Amerického institutu pro kníry. Mají je však i hokejoví rozhodčí, profesoři či sňatkoví podvodníci. Dnešní padesátníci a šedesátníci zažili módní vlnu knírů a je pro ně zcela přirozený. Řada z nich ho nosí už od vysoké školy. „Byla to frajeřina, připadali jsme si mužně. Oholili jsme ho snad jen na vojně,“ tvrdí svorně. Knír byl často jistou formou rebelantství, k jeho holení vás však na rozdíl od stříhání dlouhých vlasů většinou nikdo nenutil.
„Kdy jste si nechal narůst knír?“ ptám se jedenapadesátiletého pedagoga Vladimíra Gavriněva. „Hned jak to bylo možné. Což nebylo bohužel příliš brzy, až tak kolem dvacítky.“ Motivovala ho prý hlavně lenost se holit, ale i inspirace vzory, jako byl Petr Spálený či Jan Kodeš. „Kodešův přísný výraz ve tváři při ťukání míčem o zem před podáním mám živě před očima dodnes. V potřebném sebevědomí hrál jeho knír, řekl bych, významnou úlohu. Bez kníru by Wimbledon býval nevyhrál,“ říká Gavriněv a dává kníru šanci. Podle něho přijde nepochybně znovu do módy.
Bez kníru je těžko představitelný Václav Havel, Karel Schwarzenberg či Václav Klaus. „Knír určitě zesiluje výraz ve tváři při jakékoliv grimase, od komické po tragickou. Jednoduše podtrhuje nebo spíš nadtrhuje zakřivení úst, které ten výraz činí. Vezměte si například nějakého představitele státu, jehož koutky směřují neustále dolů ve výrazu znechucení nad nechápavostí bližních. Bez kníru by to zdaleka nebylo ono,“ upozorňuje Gavriněv. Vzpomínáte, jak se změnil Jan Kalvoda?
Dáme kníru šanci?
Pokusy sblížit se na ulici jsou však zoufalé se všemi druhy knírů. Ve studentských hospodách to není lepší a ani obsluha neztratí víc slov, než je nutné. Dívají se na mě jako na retardovaného burana. Pevně doufám, že je to jen kvůli kníru, a jsem přes psychické vypětí vytrvalý, dokud se jedna holka nedá do řeči. Není to miss, ale je příjemná a zdá se, že jí knír nevadí. Po chvíli se však ukáže, že sbírá podklady pro jakousi práci o „zvyšování sebevědomí osob nesmělých a plachých“.
Jediné místo, kde jsem se cítil v pohodě, byl sraz hráčů deskových her, kam přišli daleko svéráznější týpci (dva okníření). Dokonce se na mě během večera usmívaly i dvě vzhledné dívky. Což mi dodalo odvahu zveřejnit svůj knír na Facebooku a vyřešit tak existenciální otázku: „Save it or shave it?“ Tedy ponechat, či oholit. Dostalo se mi i několika „pochval“, třeba že vypadám jako Pablo Escobar…
Čekal jsem sociální odpor, ale nikoliv tak mohutný. Když ho holím, nemohu říci, že nerad. Během několika týdnů si však u mě získal velký respekt. Změní vás vizuálně i psychologicky.
Mají tedy kníry znovu šanci? „Možné je všechno, trendy se rychle mění. Ale návrat kníru neočekávám. I proto, že chlapi se dnes nechtějí zdržovat,“ míní stylistka Tatiana Sladíková.
Naši generaci tedy knír asi opravdu minul a já rád jeho případný comeback přenechám mladším. Podle odborníků i mého skromného průzkumu sice knír není zrovna trendová záležitost, ovšem nic nebrání, abyste ji z něj udělali. Třeba tím, že se už zítra neoholíte. Pod nosem samozřejmě.
Kníratá žena i rekord
Salma Hayeková
Herečka vzbudila pozornost v roce 2002, kdy si nechala kvůli hlavní roli ve filmu Frida narůst knírek. „Stačilo, aby mi maskérka zvýraznila chloupky řasenkou, a můžu trumfnout nejednoho chlapa. Divili byste se, kolik mužů ten můj knírek vzrušuje,“ pravila.
Rekordman
V září 2006 si po čtrnácti letech český rekordman Jiří Patera oholil knír, který měl 86 centimetrů. Než mu část uhořela, dosahovala jeho chlouba dokonce 124 cm. Knír si nechal narůst, když si vzal půjčku na dům s tím, že se po jejím splacení oholí. A protože půjček bylo víc, knír narostl do obřích rozměrů. Nosil ho přehozený za uši a sepjatý do culíku.
Tři fáze
Gaučovský práskač U tohoto kníru lze ještě sem tam očekávat milosrdné označení za rockera, drsňáka nebo macha. Prostě někoho, kdo má styl. Častěji se stávalo, že jsem byl kolotočářem, pašerákem drog, pokusem o mrože nebo strejdou. Přesto byl nakonec pro většinu nejpřijatelnější.
Polský dělník Nečekaně nebezpečná varianta, bez problému akceptovaná a oceňovaná u starší generace. Pochvaly typu seriózní muž nebo „jedu si to svý“ jsem se dočkal málokdy. Zato označení slizoun či úchylák pořád. Všichni mi najednou vykali.
Chaplinovská štětka Riskantní a provokativní varianta. Pro značnou část veřejnosti hitlerovský knírek, který se často přidává na tváře neoblíbených politiků, jak se to stalo například Davidu Rathovi či Baracku Obamovi. Na ulici vám hrozí inzultace.
Kníru se německy říká schnurbart, v Anglii a ve Francii moustache, ve Španělsku bigote, v Americe „mo“ nebo „tache“. Latinsky je to labia sebucula, což znamená retní svetr.
Aktivní sdružení mužů s knírem American Mustache Institute naleznete na www.americanmustacheinstitute.org.
Každý únor pořádají studenti uměleckých škol soutěž Knír knírů s mottem „Zdraví, sílu najdeš v sýru. Úspěch, prestiž zase v kníru.“
Jak šel čas
Móda kníru se střídá ve vlnách. Na obrázcích v učebnicích dějepisu ho měl každý správný rakouský důstojník. Když se v jakékoliv spořitelně podíváte na fotografii osazenstva záložny z konce 19. století, knír tam mají i dvacetiletí adjunkti. Mnozí si zase vybaví 70. léta: květované košile, kovbojské klobouky a obrovské tmavé brýle se zlatou obroučkou. Úplně první vyobrazení kníru z Íránu je staré přes dva tisíce let. Řada nájezdnických národů měla kníraté šlechtice i vojáky. Obří kníry si nakrucovali Tataři i Osmané. Kníry dokonce nosili i Keltové. Je pravděpodobné, že pořádného „práskače“ pod nosem měl i Vinnetouův otec Inču-čuna. V 19. století byly kníry či vousy běžné u řady indiánských kmenů, jejichž náčelníci jsou s kníry i vyfotografováni. V místních novinách se našly zmínky o tom, že někdy kolem roku 1840, kdy se podle Karla Maye narodil románový Vinnetou, patřil knír k chloubě válečníků meskalerských Apačů. V revoluci roku 1848 byl knír znakem volnomyšlenkářství či dokonce agresivity. Jen si představte takový agresivní knír a proti němu bezvousý obličej ušlápnutého konzervativce. Po porážce kníratých revolucionářů převzali frajerské knírky důstojníci a lámali tak dívčí srdce. Ve vojsku byly dokonce oddíly husarů a granátníků, kde byly pořádné kníry povinné. Knír býval znakem mužnosti, ale i solidnosti. A naopak. Ve 30. letech už nebyl jen ozdobou gentlemanů, ale znakem pokerových hráčů a mafiánů. Ten miniaturní, který nosil Charlie Chaplin či Oliver Hardy, si přivlastnil i Hitler. Mladé Čechy ohromilo, když viděli počátkem 60. let poprvé sportovce s knírem - třeba sovětského cyklistu Gajnana Sajdchužina na Závodě míru. Obrovský boom nastal koncem 60. let a vydržel až do let osmdesátých. Knír měli Robert Redford, Petr Spálený, Bee Gees či Freddie Mercury. Začala ho nosit mládež i řada herců (a pornoherců, hlavně v německém studiu Herzog). Generace 70. let však pomalu stárla, a třebaže ve velké většině kníry neshodila, své nástupce dodnes nenašla.
Změna nejen na oko Knír vás změní vizuálně, ale i uvnitř. Musíte se s ním sžít, nosit ho s chutí. A zvyknout si i na to, že často zesiluje výraz ve tváři, ať už se tváříte jakkoliv.
Rekvizitu „Knír nalepovací - 70. léta“ pořídíte za 79 korun na www.zerty.cz.
Poslední představitel Jamese Bonda Daniel Craig hraje nyní na Broadwayi kníratého policistu. Podle deníku Daily Mail je jeho vizáž naprosto nelichotivá.
HRA V POČÍTAČI Některé změní k nepoznání. Nejen Gotta, Nečase či Pohlreicha. A opačný model: bez kníru vypadají mladší, ale něco tomu chybí, že?
O autorovi| lukas.kaspar@mfdnes.cz
